Nejlépe regulovatelnými zdroji tepla jsou tepelná čerpadla, plynové a elektrické kotle, automatické kotle na biomasu atd. Moderní kotle umožňují pracovat v širokém rozsahu výkonu a teplot. Výkon a teplotu kotle určujeme dle aktuálního požadavku vytápění pomocí regulace, která si sama kotel zapne a řídí. A právě regulace výkonu a teploty kotle je rozhodující. V první řadě je zapotřebí správná volba výkonu kotle. Základní řady jsou cca od 12KW do 25 KW. Vyšší výkony jsou vhodné pro větší komerční budovy nebo bytové domy. Moderní kotel dokáže výkon plynule měnit. Podstatné je také zvážit, zda chceme úsporně a komfortně ohřívat i teplou užitkovou vodu. Pokud ano, volíme vždy kotle s větším výkonem, abychom mohli teplou vodu vždy ohřát rychle a efektivně. I kotel s výkonem 25 KW můžeme využívat na maximum jen pro ohřívání teplé vody a při vytápění domu využít třeba jen 1/5 výkonu. To znamená že i kotel o max. výkonu 25 KW může trvale topit v rozsahu např. 3 – 10 KW záleží na seřízení a nastavení regulace. To je vhodné zejména u nízkoenergetických a pasivních domů, které využívají například podlahové topení. Regulace tedy optimalizuje výkon a teplotu topení dle požadavku teploty. Ten si určujeme zpravidla pomocí pokojového termostatu.

Nejjednodušší pokojový termostat hlídá teplotu vzduchu v referenční místnosti a pokud teplota klesne, zapne zdroj vytápění, který ohřeje vzduch na požadovanou teplotu a při její dosažení opět vypne. Referenční místnost by měla být správně zvolena. Bývá to zpravidla nejstudenější obytná místnost orientovaná na sever. Není vždy jednoduché referenční místnost určit. Chybou bývá umístit termostat třeba na chodbu nebo do kuchyně. Termostat vždy umístíme tak, aby nebyl ovlivňován nežádoucím zdrojem tepla a nebo chladu. Zásadně neumisťujeme v blízkosti okna, radiátoru, na obvodovou zeď, v blízkosti ledničky, televize atd. Důležité je termostat neumístit příliš nízko nebo příliš vysoko! Ideální je umístění zhruba ve výši prsou. Správně zvolená referenční místnost by se měla logicky ohřát jako poslední ze všech, protože je nejstudenější. Volbu referenční místnosti Vám velmi ulehčí bezdrátová verze termostatu, který můžete v domě libovolně přenášet a vyzkoušet nejvhodnější místo. V ostatních místnostech je vhodné nainstalovat na radiátory termostatickou hlavici (termohlavici), která sama uzavře/přivře radiátor při dosažení nastavené teploty. Neosazovat ale do referenční místnosti!

Každá termohlavice má na sobě stupnici, většinou v rozsahu 1 – 5. Tato stupnice určuje rozsah nastavení teploty v místnosti. Pokud nastavíte na hlavici stupeň 3, měla by teplota v místnosti dosáhnout teploty kolem 20 ̊C (+- tolerance zhruba 2 ̊C.) Pokud se teplota vzduchu blíží nastavené, termohlavice sama plynule radiátor přivře nebo uzavře. Funguje stejně jako pokojový termostat. Je-li teplo vypne, je-li zima zapne. Hlavice ale vypíná konkrétní radiátor, kdežto pokojový termostat vypne přímo kotel. Vytápění tedy začíná požadavkem od termostatu, který zapne kotel. Kotel ohřívá topnou vodu, která je pomocí oběhového čerpadla rozháněna do všech radiátorů. Teplota v domě tedy pomalu stoupá až dosáhne nastavených teplot na termohlavicích ve všech místnostech mimo referenční. Radiátory jsou tedy postupně uzavřeny a teplá voda nakonec proudí jen do radiátorů v referenční místnosti. Pokud se ohřeje i referenční místnost, prostorový termostat vypne kotel a vytápění je ukončeno. Poklesem teploty v referenční místnosti se vytápěcí cyklus opakuje. To je ideální stav. Je tedy důležité nastavit správně všechny hlavice a pokojový termostat. Místnosti jako třeba ložnice nebo pokoje pro hosty či málo využívané místnosti můžeme temperovat třeba trvale na 18 ̊C (nastaveno mezi 2 – 3) . Pracovnu a dětský pokoj třeba na 21 ̊C (nastaveno lehce přes 3). Pokud máte hlavice nastaveny na stupeň 5 pak nemá její funkce žádný smysl a zbytečně jste utratili peníze za její pořízení. Radiátor je vždy otevřen. Radiátor by se při takovém nastavení uzavřel až při cca 28 – 30 ̊C. Toto bývá nejčastější chybou. Lidé si často myslí, že na „pětku“ topení zesílí. Je velmi důležité princip funkce a ovládání pochopit a ovládat dle potřeby.

Pro danou místnost lze stanovit soustavu tzv. ekvitermních křivek (topné křivky), které popisují vzájemnou závislost teploty topné vody, místnosti a venkovní teploty. Na základě požadované teploty místnosti lze zvolit určitou křivku a podle venkovní teploty regulovat teplotu topné vody.

Jsou dva hlavní důvody pro aplikaci ekvitermní regulace:

• Větší tepelná pohoda z důvodu potlačení dynamiky (kolísání) teplot v místnosti.
• Úspora energie, kdy není třeba zdroj tepla ohřívat na maximum a vydávat z něj největší výkon ale pouze vydat takový výkon, který stačí k ohřátí místnosti na požadovanou teplotu v závislosti na venkovní teplotě

Pokud máte v objektu podlahové topení a radiátory je nutné oba systémy řídit na jinou teplotu. Podlahové topení je navrhováno pro teplotní rozsah cca od 20 do 45 °C . Radiátory se navrhují zhruba od 35 do 80 °C. Záleží na konkrétní instalaci a zdroji tepla. Pokud provozujete tyto systémy současně, je nutné mít nejen kvalitní kotel, ale také správné hydraulické zapojení a vhodnou regulaci s ekvitermním řízením. Drtivá většina takových systémů je právě na vhodném hydraulickém připojení a regulaci ošizena.  Především kvůli ceně při realizaci. Instalace vhodných řešení je většinou nákladné a firmy hledají optimalizaci ceny na úkor funkčnosti. Uživatel pak v budoucnu zjišťuje, že nemůže vytápět dle vlastních potřeb a náklady na vytápění jsou vysoké.

obr – Příklad ekvitermních křivek pro určitou místnost. Z grafu je například patrné, že při požadované teplotě místnosti 20 °C a při venkovní teplotě 0 °C je nutné dodávat topnou vodu o teplotě větší než 60 °C.

Teplovodní podlahové vytápění má řadu výhod, mezi něž patří zejména tepelná pohoda díky nízkému tepelnému spádu topného systému. Tato výhoda je ještě zvýšena při použití kondenzačního kotle jako zdroje tepla. Tradiční radiátory ohřívají prostor z jednoho místa, a to relativně vysoko nad podlahou, takže rozložení teplot je velmi nerovnoměrné. Rozdíl teplot na podlaze a u stropu někdy dosahuje až 8 °C. U vytápění podlahového však teplo postupuje plynule od podlahy směrem ke stropu a rozdíl teplot v místnosti mezi podlahou a stropem je zanedbatelný, nejčastěji kolem 2 – 3 °C.

Rovněž pocit tepla se u člověka dostavuje při reálně nižší teplotě vzduchu než u radiátorů, neboť teplota je nejvyšší u podlahy a v oblasti hlavy máme v místnosti požadovanou teplotu, obvykle okolo 22 °C. Vzhledem k menším teplotním rozdílům také nedochází k velké cirkulaci vzduchu, což značně omezuje víření nečistot a snižuje prašnost v místnosti.

obr – Realizace běžných systémů

obr – Zalévání finální anhydritovou samonivelační vrstvou

Nejpoužívanějším systémem realizace je mokrý způsob. Trubky jsou uloženy v izolační polystyrenové systémové desce s povrchem zpevněným plastovou fólií a jednotlivými výstupky pro uchycení potrubí s roztečí 50mm, potrubí je následně zalito betonovým potěrem přímo nad tepelně-akustickou izolací. Betonová mazanina u podlahového vytápění se shoduje s běžně používanými betonovými mazaninami. Přidáním plastifikátoru P se usnadňuje zpracování směsi i lepší obtékání trubek. Systémové desky z tvrzeného polystyrenu s označením EPS 150 – 200, některé typy jsou rovněž z části provedeny s kročejovou izolací (zvuková izolace).

Krycí fólie z PVC by měla být o tloušťce 0,1 – 0,6 mm, která zabraňuje proniknutí vlhkosti z betonové mazaniny pod tepelně-akustickou izolaci. Obvodový zámek (pero – drážka nebo nasazení přesazujících nopů na sebe) zajišťuje rychlé a kvalitní spojení, což zabraňuje vzniku zvukových a tepelných mostů. Vzdálenost jednotlivých nopů od sebe je 50 mm, čímž je možné vytvářet okruhy s násobkem 50 mm vzdáleností instalovaného potrubí. Nejčastěji používaná vzdálenost potrubí u jednotlivých topných okruhů je 150 mm. Menší rozteče se používají například v koupelnách nebo místnostech, kde je zapotřebí dosáhnut vyšších teplot s menší plochou podlahy.